< zpět

Mysl může fungovat jako kouzelník – umí udělat to, že bolestivé vzpomínky „zmizí.“ Pomocí procesu nazývaném disociace zahalí vědomá mysl nesnesitelné emoce a vzpomínky a to někdy pomocí zapomínání, někdy pomocí stěny amnézie a někdy tím, že rozštěpí osobnost na více částí. Disociace neeliminuje účinky traumatu; jen je prostě pohřbí. Nemusíme jejich účinky cítit přímo vědomě, často si ani původní trauma nepamatujeme. Ale ačkoli jsou skryté touto ochranou, zůstávají aktivní a ovlivňují: to, jak přemýšlíme; jak se cítíme i emocionálně i fyzicky; jak mluvíme; naše vztahy; jak se chováme; jak jsme.

Trauma a disociace se navzájem doprovázejí - jako ruka a rukavice. Svléci rukavici lze díky tomu, že se dostaneme k jádru traumatu, uvědomíme si ho a jasně ho uvidíme – jen pak se můžeme změnit. Takovéto dramatické změny musí proběhnout pozorně a citlivě. Staré ochrany a obrany musí být odstraněny, aby na jejich místo mohly nastoupit nové mechanismy, které budou více adaptivní.


Když se člověk setká se skutečným anebo vnímaným nebezpečím, jeho tělo reaguje: oběh adrenalinu se zvýší, dýchání se zrychlí anebo na chvíli zastaví, pleť zčervená nebo zbledne a mysl je v šoku – nejdříve vnímá, ale pak často zapomene na traumatizující událost. Vážné trauma je prostě příliš - náš systém je neumí integrovat. Instinktivně se před ním chráníme - vytěsníme to z našeho vědomí. Terapeuti tomuto fenoménu říkali potlačení (represe). V dnešní době se častěji mluví o disociaci.

Ne všechna disociace je dysfunkční. Naopak, pokud bychom byli pořád v kontaktu se vším, co cítíme, byli bychom zahlcení a neschopni fungovat. Když jsi na přednášce a tvá mysl se někam zatoulá a ty si uvědomíš, že vlastně vůbec nevíš, co jsi právě slyšel – to je disociace. Když otočíš stránku knihy a při tom si nepamatuješ, co jsi četl na stránce předchozí – to je disociace. Když řídíš auto na dálnici a najednou si uvědomíš, že jsi vůbec na řízení nemyslel – to je také forma disociace. Ale patologická disociace je reakcí na trauma.

Jak reagujeme na trauma a jak reaguje naše tělo, to záleží na úrovni vývoje nervového systému a také na vážnosti traumatu. Nervový systém dítěte je nezralý a zranitelný. Dítě opakovaně zneužívané rodičemi si trauma disociuje – a při tom to bude formovat celý jeho život a symptomy se objeví velmi pravděpodobně již v adolescenci. Dítě pěti či šestileté, které bude stejně zneužíváno bude hluboce ovlivněno, ale díky tomu, že většina jeho vývoje byla zdravá - to může ještě změnit míru poškození.

Podobně i tak, když jako dospělí přijdeme o milovanou osobu – můžeme také na nějakou dobu, cítit, že ten který zemřel je pořád s námi, mluvíme o něm v přítomném čase a dokonce ho můžeme „vidět,“ jak jde ulicí. Toto je „normální“ proces disociace. Náš kognitivní mozek již přijal informaci, že milovaná osoba zemřela, ale náš emocionální mozek s tím ještě bojuje. Jen postupně se toto uvědomění smrti blízkého člověka dostane skrze „myslící“ mozek do celého nervového systému a dovolí nám tak přejít do dalších fází tohoto procesu – truchlení, zlost, deprese, přijetí a léčení. Ale pokud člověk zažil vážné trauma – např. ve válce – možná tento celý proces léčení traumatu bez vnější pomoci nedokončí. A proto jsou velice důležité terapie traumatu.

Úryvky z knihy Emocionální léčba rychlostí blesku (Emotional Healing at Warp Speed) napsaná Davidem Grandem Ph.D.

Související: