25. 03. 2015

Dnes je to týden, co mi odešel táta.

Děkujeme Aleně, že nám dovolila s Vámi sdílet její dojemný dopis o tom, jak její celá rodina se dokázala s láskou rozloučit s jejím tátou. Díky Ali.


Ahoj Sanando a Bhagate,

dnes je přesně týden, co mi odešel táta. Ráda bych s vámi sdílela vše, co se událo.

V roce 2011 táta onemocněl rakovinou tlustého střeva 4.stupně. Měl 20 cm nad konečníkem v malé pánvi neoperovatelný nádor a metastáze do břišních uzlin. Pro všechny to byl šok a lékaři mu nedávali žádnou šanci. Jenže to neznali tátu. On si řekl, že to bude dobrý, tak do dobrý bylo. V létě 2012 mu nádor po onkologické léčbě odstranili a vrátili mu zpět i stomii (vývod), takže se plnohodnotně vrátil do života. Pak pravidelně chodil jednou za 3 měsíce na onkologii.....Koncem letošního roku začal mít nechutenství, opět se mu začalo zúžovat střevo a nafukovat břicho a v den jeho narozenin, 30.12. jsme jej převáželi do pražského Motola a 2. ledna jej operovali. Lékaři zjistili recidivu tumoru, to nám ale neřekli, a opět tátovi udělali vývod. Po třech týdnech v nemocnici jsem naši vezla domů - do Východních Čech. Den na to musela mamka volat záchranku, protože táta strašně zvracel. Z Ústí nad Orlicí jej opět převezli do Motola a za dva dny druhá operace. Vůbec mu nefungoval žaludek, takže lékaři museli napojit sten ze žaludku na tenké střevo. Při této operaci objevili v podjaterní oblasti neoperovatelný nádor, asi velmi rozsáhlý, takže ani neposílali vzorek na histologii. Toto jsme se dočetli v propouštěcí zprávě....asi nás lékaři nechtěli děsit, nám nic neřekli. Doma byl táta 14 dní a 22. února ho brácha znova vezl do Motola s bolestmi břicha. Byla to jeho poslední cesta do nemocnice. Přesně na den za tři týdny nato odešel.

První týden mu dělali různá vyšetření, už nedostával žádnou potravu a minimum tekutin. Koncem týdne jej převezli na jipku a lékaři nám řekli, že ten nádor v podjaterní oblasti mu utlačuje celý žaludek a jeho funkci, tím pádem nejsou vyživována ani střeva a že se nedá už nic dělat. Na jipce mu dávali kapačkou výživu a enzymy, aby mu trochu ulevili. V tuto chvíli začal pro nás všechny proces jeho umírání. Jsem strašně moc vděčná za všechny vaše kurzy v Shangrile a za Umění zemřít. Kolikrát jsem na vás vzpomínala....Mamka: Ze začátku ustavičné pláče, každý telefonát s příbuznými plakala. Vždycky jsem ji obejmula, nebo chytla za ruku. Já nebo moje dcery. Bylo toho na ni moc, takže okamžitě tělo reagovalo horečkou, virózou a zvýšeným tlakem. Naštěstí dobře spala. V tu dobu jsem za tátou chodila já. Tátovi již začali dávat opiáty, aby mu zmírnili bolesti. O víkendu přijel brácha se švagrovou a s jejich dcerama, takže jsme byli u táty velká delegace.

Mamce jsem vyprávěla o stádiích umírání dle Kuebler-Rossové, hodně nám pomáhal i dokument Brána smrti, který zrovna běžel v televizi. A taky jsme s mamkou o všem mluvili. O jejích straších, čeho se bojí...prostě úplně o všem. I o tom, co dáme tátovi na sebe do rakve...i když ještě žil....o tom, jaké to bude, až tu nebude. Pořád jsem mamku povzbuzovala, že vše zvládneme. Taky jsme zařídili s mamkou její nový účet, aby nezůstala po tátově odchodu bez prostředků. Některé návštěvy u něj v nemocnici jsme ho drželi s mamkou za ruce a povídali mu....on vnímal částečně, nebo vůbec, ale věděli jsme, že mu dáváme naši lásku, přítomnost...někdy jen dotek a ticho. To vše mu dělalo nesmírně dobře....i když táta svůj odchod nejprve razantně popíral a opíral se o naději, která nebyla.

V tu dobu jsme chtěli tátu nechat převézt k nám na chalupu nebo do hospicu, ale lékaři nám převoz již nedoporučovali, že by to pro jeho stav nebylo ani humánní...navíc měl výživu kapačkami a v žaludku sondu, která odváděla všechen žaludeční obsah do pytlíku. Že bychom si vůbec neuměli představit, jak těžká by to byla péče.

Mamka mluvila s panem profesorem, táta byl jeho pacient, a velmi se jí ulevilo...jednak že s ní mluvil o tátovi a jeho blížící se smrti a druhak o tom, že nám nemocnice poskytne pro tátu tu nejlepší péči. Mamka taky zkusila antidepresiva, bála se, že to nezvládne, ale brala to jen dva dny, dvě půlky nějakých nejslabších prášků. Pak je odložila s tím, že se to pokusí zvládnout bez prášků. Je úžasná, protože to zvládla. Ještě když byl táta částečně při vědomí, tak si odpustili. Mamka se táty ptala, zda lituje toho, že na ni byl někdy zlej. Táta řekl, že jo a mamka mu řekla, že mu to odpouští. Táta jí řekl, že jí taky odpouští. Když mi to říkala, tak jsem ji tak silně objala s tím, že je to pro ně oba hodně důležité. Mamka mu taky vyprávěla zážitky ze společného života, vzpomínala na hezké chvíle, nebo mu zpívala. Když přijel brácha, tak tátu s takovou láskou a péčí namasíroval, aby se tělu trochu ulevilo. Byly to tak silné chvíle....pro nás pro všechny. Taky jsem byla ráda, že u toho všeho mohly být jak moje, tak bráchovy dcery. Mamka chodila za tátou každý den po obědě, já po práci. O víkendu všichni i děti. Brácha se švagrovou a dětmi jak to šlo, protože žijou 160 km od Prahy.

Poslední týden už se situace zhoršovala den ode dne, jak nejedl, hubnul nám před očima a jen to jeho břicho a hrudník byly horké, tvrdé a nafouklé. Nic mu tam nepracovalo.

Jednu návštěvu u táty jsem u něj proseděla v naprostém tichu, chytla jsem ho za ruku a zavřela oči. Bylo to nepopsatelné....a vlastně vůbec ne smutné. Přišel mi krásný i v tom odcházení.

Ano, měl halucinace a díky opiátům blouznil, ale přesto byl něčím krásný. Celý tento proces se slil v jeden přítomný okamžik....vůbec jsem si nepamatovala dny nebo jak dlouho jsme u něj byli. Protože když jsi v tady a teď, tak naprosto ztrácíš pojem o čase. Volali jsme dalším příbuzným, jestli se chtějí s tátou rozloučit, ať přijedou. Minulý čtvrtek dopoledne, vzala jsem si volno v práci, přijela s bráchou i teta, tátova sestra. To bylo taky hodně silné setkání. Všichni jsme kolem něho seděli, já ho držela za ruku a za čelo a ten den byl zrovna velmi klidný. Teta vzpomínala na jejich dětství, my s bráchou a mamkou na další příběhy z našeho života, chvílemi jsme se i zasmáli.....bylo to prostě moc hezký. Říkali jsme si, že by bylo hezký, kdyby takto odešel. My fakt nevěděli, kdy ten okamžik přijde, moč už měl hnědou, nefungovaly mu ledviny a měl žluté bělmo, jak mu slábly játra. Mamka, coby zdravotnice, o taťku moc hezky pečovala do posledních chvil. V pátek ráno jsem omluvila mou mladší dceru - ze školy a jely jsme brzo ráno zase na na návštěvu za tátou. Byl velmi neklidný a blouznil. Říkaly jsme mu, co je nového, jak se má dcera chystá odpoledne na koně atd.  Já měla totiž na minulý víkend domluvené konstelace, které jsme měli naplánované asi půl roku dopředu a bylo to navíc u mých známých u Liberce. Vše jsem odevzdala vesmíru. Kdyby táta odešel během víkendu, tak jsem mohla kdykoliv sednout do auta a byla bych za hodinu v Praze. Ale vesmír vše zařídil a vše se stalo tak jak mělo. V pátek ráno jsem teda byla za tátou a odpoledne odjela na konstelace. Mamka šla za tátou v sobotu s mejma holkama a v neděli přijel zase brácha. Nechala jsem si postavit konstelaci na tátovo umírání.....a na to, jak ještě já mohu být nápomocna tomuto procesu. Bylo to hodně silné i úlevné, hlavně ve chvíli, kdy táta přijal svou bolest. To se mi hodně ulevilo. Za něj. Všichni oplakávají těla, ale co se děje v duších umírajících, je podle mě daleko důležitější. Ten boj, to pouštění všeho. A taky bylo fajn vidět mamku, že se napojuje na svou sílu. V neděli odpoledne jsme s konstelacemi končili docela pozdě a mamka mi volala, jestli už jedu. Abych to stihla....už taky měla tušení.

Pak jsem jela za tátou do nemocnice. Bylo čtvrt na sedm večer. Nebyla jsem u něj nějak dlouho, ale věděla jsem, že tam jsem naposledy. Řekla jsem mu, že ho mám moc ráda, že mu za všechno děkuju a že je vše v pořádku. Táta s sebou jen šil a byl velmi neklidný. Cítila jsem, že mu vadí mé doteky a že chce být už sám....Dala jsem mu pusu na čelo, pohladila ho, přikryla ho....a jela jsem domů. Bylo 18:40. Domů jsem přijela před půl osmou. U nás byl ještě brácha s rodinou, tak jsem všem líčila, jaké byly konstelace. Všichni jsme byli spolu a klidní....pak jsme se rozloučili a brácha odjel domů. Půl hodiny na to mamce zazvonil mobil. Cizí číslo. Šla jsem k tomu telefonu a věděla jsem kdo volá a co nám řekne. Vzala jsem to. Ano, volali z Motola, že táta před půl hodinou odešel. Hodinu po mém odchodu. Bez boje. Zavřel oči a naposledy vydechl. A bylo to přesně v tu chvíli, když jsme byli všichni pohromadě a loučili se.

Tak to pustil. Už byl volný a nic ho tu nedrželo. My jsme se s mamkou a holkama objaly, plakaly jsme, ale už s takovou zvláštní úlevou. Pak se dostavil klid.

Zapálili jsme svíčku. Druhý den brzo ráno jsme šly s mamkou do Motola pro tátovy věci. Všechno oblečení jsme tam nechaly pro případné bezdomovce (jeden den tam byl jeden takovej s tátou na pokoji - tomu jsme dali taky nějaké oblečení), tak ještě ty věci mohou někomu posloužit. Poděkovaly jsme sestřičkám.....některé byly obzvlášť úžasné a hodně nám pomohly.....vzaly jsme jen doklady a zbytek věcí vyhodily. Volaly jsme na pohřební ústav a naplánovaly tátovi poslední rozloučení na pátek 20.3. Asi až dva dny na to jsem zjistila, že bude novoluní, částečně zatmění Slunce a první jarní den. Jak symbolické ;-). 

Závěrem: Celý proces tátova odcházení byl pro celou naši rodinu velmi silným a úžasným zážitkem. Mamka říkala, že je škoda, že si lidi projevují lásku až na konci života. Jenže mnohdy je to jediná doba, kdy vše odhodíš, protože už není zač se schovávat, kdy jsi opravdový, kdy je vše až na dřeň - a právě tehdy je čas a prostor pro lásku.

Zjistili jsme jak skvělá jsme rodina, jak stačí jen být...nebo mluvit pohledem, objetím a účastí. Můj starší brácha se s tátovým odchodem taky popasoval po svým. Měli mezi sebou období neshod v době bráchova dospívání, ale brácha je prostě skvělej ;-). Vše si vybrečel a zpracoval po svém....byl tak láskyplnej a krásnej. Tátovi po jeho odchodu poslal sms: "Štastnou cestu, tati. Mám tě moc rád, Jaromír". Jsem vděčná, že se tohoto procesu účastnily moje a bráchovy dcery. Nádhera. Velmi vzácný čas. Děkuji za něj. A děkuju osudu, že jsem mohla být alespoň trochu "připravena" - díky Umění zemřít a dalším skupinám, kterými jsem u vás prošla.

Tátovo poslední rozloučení bylo taky velmi podařené. Nechali jsme mu zahrát samé veselé písničky, které miloval (Slavíci z Madridu, Všichni jsou už v Mexiku, Růže z Texasu...) a bráchova dcera, 11letá Sára dokonce dědovi 2 písničky zazpívala (Let it be a jednu veselou českou ze 60.let, název nevím :-). Fak to bylo moc hezký. Táta mi říkal, že je spokojenej, že jsme mu to vybrali dobře ;-). Každý konec má nový začátek. Jedny dveře se zavřely a otevřely se nové....Tátovi bylo 66 let. A naše babička - tátova maminka - to nakonec taky zvládla.

Moc se k vám zase těším....sice nevím, na jakou skupinu pojedu....ale k vám vždycky s láskou a radostí !!!!

Posílám úžasné video o smrti od E. Tolleho, je to v angličtině s českýma titulkama:

Smrt není opakem života

Mějte se krásně,

vaše

Alena