02. 07. 2014

Po konstelacích traumatu (Sananda, Lažany, únor 2013)

Sedíce u Amar v kavárničce, naslouchajíce veselému šumotu rozhovorů lidí kolem, dívajíce se z okna jak padá sníh na daleký rozhled bílou krajinou, nos zabořený do vůně kapučína, pusu plnou vynikajícího měkkounkého muffina, s hlavou vymetenou, prázdnou jako sud od kysaného zelí, se u mě nepravděpodobně objevila zatoulaná myšlenka jako vůně po loňském zelí: „Je to ale příjemný závěr intenzivní čtyřdenní skupiny.“ Zároveň slyším jak Schradez, rozhlížející se po ex-účastnících kurzu spokojeně popíjejících kávu, tuto tulačku zrcadlí: „Das war aber lustige Traumagruppe.“ (Unavené buněčné obvody automaticky tuto větu překládají, nejdříve trochu nerozhodně do kterého jazyka, protože po čtyři dny vše tlumočily z angličtiny do češtiny a zpět, konečně spokojeně narazí na mateřský okruh a vyplivnou „Bylo to ale veselá skupina traumatu.“)

Jestli byla veselá? To určitě také, ale asi by to nebyl úplně první přívlastek, který by mě napadl. Přichází mi spíše intenzivní, rozrušující, povznášející, dojemná, posilující, integrující, rozšiřující, prohlubující, šťavnatá, křupavá, napínavá, zemětřesná, spalující (no už je raději zastavím, ještě by z toho mohla vzniknout asociativní poezie a co pak).

Mé myšlenky jsou poněkud vyplašené, rozutíkané a rozjařené, to je úlevová reakce po intenzivním setkání s tak vážným tématem jako je trauma. Po čtyři dny jsme se setkávali s částmi svého já, zahalenými do různých podob, které opatrně nacházeli opět k cestu k sobě a ke svému já. Naštěstí většina účastníků byli již notně ostřílení, roky seberozvoje zocelení, emocemi propláchnutí, meditacemi vyhnětení terapeuti, kteří se jen tak nějakého tématu neleknou.

Co to vlastně je trauma? Je to událost v životě člověka, která je příliš obtížná, bolestivá, zahlcující, přesahující schopnosti člověka všechen obsah dané události (emoce, pocity, myšlenky, obrazy, zvuky atd.) zpracovat a integrovat v danou chvíli. Tak jako moucha, když ji chytíte za nohu, tak se bude točit a točit dokola, dokud se jí noha neutrhne a neodletí pryč bez ní. (Prosím, nezkoušejte to, nebo budu mít v karmě spoustu beznohých muších životů před sebou.) Tak i člověk v zoufalství odštěpí svoji vlastní část od sebe a často jí i nechá na místě traumatu, tu část, která nese všechny obtížné, ohrožující a bolestivé pocity, v jazyce konstelací se tato část nazývá traumatizovanou. Člověku tak zůstane zdravá část, ze které se ale velmi brzy vyčlení část přežívající, která vzniká jako polaritní reakce na vznik traumatizované části, jejíž úlohou je přežít („Run Forest, run! (1)“). Je to jako když vaříte příliš prudce vodu ve skleněné konvici na kamnech a ona praskne na několik střepů, které se rozprsknou daleko od sebe. Každý střep často o těch ostatních neví, má ostré hrany, je nedůvěřivý a neví, že všechny pochází ze stejné konvice. V konstelacích traumatu jsou tyto části zviditelněné, zosobněné lidmi ze skupiny a mohou vyjadřovat své pocity a pomalu postupně opět nacházet cestu k sobě a k vytvoření nového vztahu mezi jednotlivými částmi a vlastním člověkem.

Však si to zkuste představit. (Teď načrtnu poněkud zjednodušený, stereotypní a schématický portrét každé části uhlem na zažloutlý papír.) Traumatizovaná část je jako zbídačený hladový voják v roztrhané uniformě žijící sám v podzemí, za celý svůj život zažívající jen válku, nebezpečí, odmítnutí a zranění. Je zastaven v čase (neboť jeho pocity a jeho existence nebyly přijaty a integrovány) a pořád žije v domnění, že válka venku stále „zuří zuřivou zuřivostí(2)“ a často vůbec nemá a nechce mít žádný kontakt s tím a s těmi, co jsou tam venku. V závislosti na tom kolik mu zbývá sil je buď úplně v kolapsu a netečný nebo zuřivě nedůvěřující, vyplašený, v panice. Vlastní člověk si tuto část neuvědomuje, nechce uvědomit a když se někdy v nestřežený okamžik ozve, tak buď je na nějaký čas naprosto zahlcen jejími pocity, zpanikaří a kolapsově podlehne a nebo ji okamžitě odmítne a vytlačí pryč zpět do bunkru. Na druhou stranu přežívající část člověk často vítá a bývá s ní naprosto identifikovaný.

Proč? – no protože tato část je borec. Jako John Wayne prostě přežije. Ať budou trakače padat nebo kulky lítat, prostě bez keců, bez emocí, chladnokrevně odstraní své protivníky a proboxuje si cestu ven. Její ostře zaostřený pohled je zamířen jediným směrem: přežití. Bohužel po létech tvrdých bitek si nevšímá, že ostře zaostřené oko už poněkud křečovitě tiká a že uštval už posledního koně a že v kloubech mu vrže artróza a tak jako vysloužilý bezzubý barbar Conan šišle, že jeho jedinou radostí v životě je „tekutá štlava a měkký toaletní papíl.(3)“

A zdravá část? Ta jediná zůstala navzdory všemu celistvá, ale bohužel pro bujný ryk a vzedmuté svaly přežívající části často nemá mnoho místa k tomu, aby mohla pomoci člověku se uvolnit a užít si krásy a barevnosti života. Ona se totiž dokáže od srdce zasmát, zaplakat, následovat své přirozené impulzy i pořádně si odpočinout a dovolit si hluboký spánek.

Ačkoli je to téměř neuvěřitelné, tak jsme den za dnem během této skupiny v naší hrstce odvážných znovu a znovu viděli, jak tyto části, někdy samy, někdy s pomocí k sobě nacházeli cestu a tak jako liška s malým princem nesměle navozovali vztah (4). Otevírali oči a propojovali se a čerpali sílu jeden z druhého. Traumatizovaná část si mohla uvědomit, že není sama a že válka už skončila. Přežívající část si konečně mohla odpočinout, protože to vlastní nebezpečí už pominulo a zdravá část dostala více prostoru k tomu, aby mohla sdílet svoji celistvost s ostatními. Pak ještě někdy přišla chvíle napětí jestli člověk, vlastník těchto částí, je dokáže přijmout a převzít za ně odpovědnost a dospět v postoj, že on je ten, který je povede a postará se o ně. (Což není tak lehké, neboť jak lákavé je přenechat odpovědnost jiným a nechat za sebe rozhodovat již tak zkušenou, i když notně ztrhanou, přežívající část?) Tato práce mi připomněla šamanské techniky, kdy tradiční šamané dokázali poznat, že danému člověku chybí část duše a dokázali se za ní vydat a přivést ji zpět a pomoci člověku v její integraci.

Celý tento proces byl pro mne hlubokým zážitkem (tak jak kdysi osmnáctiletá účastnice konstelací suše konstatovala, že to bylo „lepší než televize“) a cítila jsem opravdový respekt k odvaze lidí skákajících do propasti traumatu na křídlech důvěry. Vzhledem k tomu, že Bhagat na příští rok na únor chystá druhé pokračování tohoto tématu, tentokrát na téma „Jak se přenáší trauma z traumatizovaných rodičů na děti a vnoučata,“ jsem velmi zvědavá kolik hodin po semináři bude můj mozek opět proměněn v prázdný sud. Nechám se překvapit a i když má přežívající část už vymýšlí plány, jak se tomu vyhnout, mám už připravenou strategii, jak ji obelstít. (Pšt, prosím, neprozraďte jí to, vysvětlím jí, že si tlumočením této skupiny vydělávám peníze a peníze jsou přece živobytí, ne?)

(1) Forest Gump, film USA, 1994

(2) Arnal a dva dračí zuby, komiks 1988, Ondřej Neff a Kája Soudek

(3) Neumělý citát nahlodaný zubem času vydolovaný z mého mozku z některé z knih od Terryho Pratchetta o Zeměploše.

(4) Antoine de Saint-Exupéry : Malý princ