Během covidu se svět náhle zpomalil. Přestali jsme mít kam utíkat – a jediný možný směr byl dovnitř. Právě v tomto čase mě oslovilo pozvání na Satori. Nešla jsem tam s jasným záměrem ani očekáváním, spíš se zvídavostí a tichým pocitem, že se chci něčemu přiblížit. Ještě jsem nevěděla čemu.

Práce s kóanem – otázkou, na kterou hlava nemá odpověď – spouští pohyb do hloubky. Jako by se jedno domino dotklo druhého. Začnete někde na povrchu a postupně se noříte níž, často překvapeni tím, co se cestou objevuje. Tam, kde mysl selhává, začíná odpovídat něco jiného. Pro mě to bylo jako dívat se do zrcadla, tentokrát ne zvenku, ale zevnitř.

Ticho, jasná struktura a společný rámec vytvářely prostor, ve kterém se dalo jít opravdu dovnitř. Vrstva po vrstvě se něco odlupovalo, až přicházely krátké mžiky „no-mind“ – vzácné okamžiky, kdy se mysl na chvíli zastaví, protože už neví kam. Místa, kde je nic, a přesto se v něm cosi zásadního děje. Byli jsme v tom spolu a zároveň každý úplně sám. Sdílená hloubka beze slov.

Satori pro mě nebylo zážitkem, který bych chtěla vysvětlit nebo pojmenovat. Spíš zkušeností, která zůstává otevřená.

Více o Satori