< zpět

Naštěstí jsem ji ucítil, prožil a vyšel ven na druhé straně.

Před mnoha lety při svých cestách po Indii jsem jednou v Púně nastoupil do špatného vlaku. V zemi jsem pobýval už delší dobu a nebylo tedy pochyb o tom, že se vždy dostanu tam, kam potřebuji. Vše jsem pečlivě překontroloval: jízdenku, hlášení z ampliónu v hlavní nádražní hale, sedadlo č. 21, vagón č. 3 a nástupiště 3A. Byl to můj vlak do Góji. Přišel jsem na nástupiště, na kterém už samozřejmě čekal vlak. Najít lehátkový vůz druhé třídy s klimatizací a pohodlně se usadit byl poslední úkol. Ještě než se vlak rozjel, objevil se člověk, na jehož jízdence bylo stejné sedadlo jako na mé. Zvláštní, ale shodli jsme se, že počkáme na průvodčího, aby vzniklou situaci vyřešil. Byla to přece chyba vlakové společnosti, tak proč se obtěžovat. Vlak se rozjel. Asi po půl hodině se objevil průvodčí, podíval se na můj lístek a řekl: „Pane, tenhle vlak jede do Dílí.“ V ten okamžik se země pode mnou otevřela a já padal do propasti. Místo na jih mě vlak unášel na sever. Z důvodu oprav bylo nástupiště přemístěno, ukazatele v hlavní nádražní hale však nikdo nezměnil. Má jistota, že se po Indii umím pohybovat, byla neotřesitelná a tak jsem dál nic nezkoumal. Náhle se ze mě stal malý opuštěný chlapec, který zůstal na celém světě sám. Indická rodina v našem kupé se ukázala být tím nejlepším možným terapeutem. Vcítili se do mého nitra a chovali se jako bych byl jejich vlastní syn. Bylo mi tehdy kolem 45 let.

Průvodčí se pokoušel přimět vlak jedoucí opačným směrem, aby neplánovaně zastavil v malé stanici a já do něj mohl přestoupit. To se však nepodařilo a pro mě v tu chvíli neexistvalo nic, co by mě vytáhlo z mé „díry“. Z vlaku jsem vystoupil na první regulérní zastávce asi 60 Km od Púny. Stanice byla velkou noční můrou. Všude kolem neuvěřitelná špína bez jediného nápisu varujícího proti odhazování odpadků. Mým přáním bylo nemuset se vůbec dotýkat země, bohužel ale levitovat jsem neuměl. Chtěl jsem zavolat „domů“ , komukoliv, telefon ale umožňoval jen místní hovory. Nezbylo než čekat, čekat 3 hodiny na další vlak jedoucí zpět do Púny.

Byl to místní vlak třetí třídy, který několikrát čekal na zastávkách, aby mohl projet jiný expresní vlak. Můj stav byl hlubokým temným dnem bez možnosti úniku.

Po chvíli se však něco uvnitř začalo pomalu uvolňovat a já najednou mohl své pocity pozorovat. Tomuto umění jsem se učil téměř 20 let, při meditacích a vnitřní práci. Když vlak zastavil v Púně, hodiny ukazovaly 11 večer. Šok odezněl a já se ocitl ve stavu úžasné svobody. Mé plány se zhroutily jako domeček z karet a stejně tak se zhroutilo i moje „Já“. Odvážil jsem se procítit své pocity a nyní tu byl jen přítomný okamžik. Strach byl ten tam. Vedle vlakového nádraží bylo také autobusové. Ukázalo se ale, že poslední vlak do Góji odjel před hodinou. Žádný problém. Nastoupil jsem do autobusu jedoucího do půl cesty mezi Púnou a Gójou. Autobus nabral rychlost, silnice byla téměř prázdná a já se usídlil v absolutním míru se světem i sebou samým.

Špína ani věčné nadskakování na tvrdém sedadle mi nevadily. Konečná zastávka nás čekala ve 3 hodiny ráno. Byla příšerná. Vduchu jsem srovnával, které místo bylo špinavější, jestli tohle nebo nádraží, kde jsem odpoledne čekal na vlak do Púny. Informaci o dalších spojích na jih se mi nepodařilo získat. Někteří lidé říkali, že určitě „brzy“ něco pojede. Nejelo nic, mě však bylo dobře. Na horizontu se objevily první náznaky svítání a brzy potom byl na nádraží otevřen první stánek s čajem. Byl to jeden z těch stánků na čtyřech kolech, které si majitel po zavření jednoduše odveze domů. Ještě ve tmě a čerstvém raním vzduchu jsem z malého kovového kalíšku vychutnával typicky okořeněný černý čaj s mlékem. Na druhém konci nádraží se objevily obrysy přijíždějícího autobusu. Křikl jsem na řidiče a ten, přesto, že mě za řevu motoru nemohl slyšet, zastavil. Cítil mě. Místo vedle něj bylo volné, autobus téměř prázdný a já měl výhled přes celé čelní sklo. Vyrazili jsme začínajícím ránem.

plaž v Goa 2 Část cesty vedla kolem Ghátů, horského hřebene s bujnou vegetací, který se táhne stovky mil podél indického pobřeží. Džungle s úchvatnými scenériemi. Autobus sjížděl dolu k Arabskému moři z výšky 1000 metrů kolem nesčetných vodopádů. V minulosti jsem touto cestou projížděl vždy v noci. Byl to dar z vesmíru, dívat se za raního světla na jednu z nejkrásnějších částí Indie. Dar speciálně pro mě. V konečné zastávce Margao zastavil náš řidič jen o hodinu později než vlak, kterým jsem měl původně jet.

Zmíněný zážitek patří k těm, které se nemohou opakovat. Je nemožné přivolat ho znovu chtěním

Související: