< zpět

Na skupině Esence síly a radosti, vůle a klidu jsem již byla mnohokrát, proto mne překvapilo, že to se mnou znovu otřáslo. Pokaždé se mi odkryje jiná vrstva a přijde nové pochopení. Jako jeden muž na skupině, který říkal, že na Esence jezdí již 10 let a tentokrát si připadá jako úplný začátečník. Tato cesta za Esencí je jako dobrodružná klikatá stezka horami, která poutníka neustále překvapuje novými a nečekanými vhledy – někdy je to pohled do dáli na řeku, na hory, někdy do strmého údolí a někdy se poutníkovi otevřou oči a uzře tu krásu přítomnou kolem něj právě v tomto okamžiku, který je jedinečný.

Skutečná vůle aneb kdo pak jsem?

Vůle vám možná evokuje pocit pevnosti, tvrdosti, zaťatých zubů, pocit spojený s dřinou a s myšlenkou „Musím dosáhnout cíle jinak selžu.“ Tedy trochu nadsazeně obraz vola táhnoucího pluh, popoháněného bičem představ a direktiv mysli. Tak to alespoň nějak bylo pro mne. Toto je však ztělesnění falešné vůle, jak nám ji vštěpuje naše společnost a hlavně, jak nás zevnitř popohání naše vlastní osobnost s kontrolní jednotkou superega. Skutečná vůle s tím nemá nic společného.

Skutečná vůle znamená vnímat sebe sama a co je pro mne pravdivé. Ochota postavit se za sebe, za volání své duše, za svůj směr. Falešná síla žije jen pro cíle a pro budoucnost obětovává okamžik nyní a slibuje, že až dosáhneme toho a toho cíle, pak konečně nastane ta slibovaná blaženost a štěstí. Na rozdíl od toho skutečná vůle žije teď a tady a při tom jemně i když někdy pevně ukazuje stálý směr, který je ten správný pro daného člověka.

Uvědomila jsem si, že většinu svého života jsem obětovala pro naplňování cílů, které jsem se zaťatými zuby a s vyložením úsilí dosahovala – avšak - „překvapivě“ cíle mi nikdy nepřinesly tu slibovanou blaženost. Asi před šesti lety jsem podle vzoru Mojuda skočila a naráz jsem skončila s mnoha pečlivě vybudovanými jistotami – skončila jsem v práci, dlouhodobý vztah, přestěhovala jsem se… Opuštění cílů ve mne nejdříve vzbudilo nadšení, ale otevřelo to také obrovské prázdno a existencionální otázku - „Kdo jsem, když nemám cíle, když nemám nadefinovanou kariéru a jasnou představu o mé budoucnosti – o tom, kým se chci stát a čeho chci dosáhnout?“ Najednou černá jáma, třes a strach. Díra mé sebe-hodnoty. Jakou budu mít hodnotu? Budou mě mít lidé rádi? Když svléknu všechny cíle, své dělání, svou pozici a bude jen mé nahé bytí – má to samotné nějakou hodnotu? Samozřejmě, že ano – ale pro tolik z nás, co jsme ztratili kontakt s Esencí, je tak těžké cítit, že ať už jsme v jakékoli pozici, ať už máme či nemáme cokoli, tak naše bytí – naše existence je to nejcennější, co máme. Najít skutečnou vůli, znamená pro mne důvěřovat tomu, co mne přesahuje a co mne neustále obklopuje a může kdykoli být přítomno i ve mně tj. Esenci. Důvěřovat, že to není mé oddělené já, které ví, co je pro mne dobré, ale že jsem součástí velké řeky, jejíchž proud mi může ukázat směr a na svých vlnách mne nést dál cestou řeky, která je někdy divoká s peřeji a někdy klidná s tůněmi. Avšak proud teče stále dál a dál až jednoho dne se spojí s oceánem.

Jak najít cestu ke klidu z vězení konceptů naší mysli

Když se řekne klid představím si horské jezero s klidnou hladinou jako zrcadlo anebo hvězdnou noční oblohu s nesmírnou hloubkou. Ale jak toho dosáhnout? Když budeme chtít klid, tak to nám nepomůže – spíše naopak. Když chceme něco jiného nežli je právě teď, tak již odmítáme a vybíráme si a pak nejsme klidní. Cesta ke klidu je přijmutí toho, co je právě teď. Právě teď jsem naštvaný – ano jsem naštvaný. Právě teď jsem vystresovaný – ano jsem vystresovaný. Právě teď cítím strach – ano cítím strach. Kolikrát denně, my tyto vlastní pocity odmítáme a při tom ony jsou jako hvězdy na obloze – když je přijmeme a řekneme jim ano – najednou začneme vnímat, že kolem nich je obrovský až nekonečný prostor, který přesahuje jednotlivé hvězdy – prostor ticha, prázdna, klidu. Abychom v sobě mohli utvořit prostor, kam může přijít klid, pak je také potřeba se podívat na své koncepty – koncepty o sobě, o světě, o lidech, o práci, o sexualitě atd. Koncept je někdy těžko zachytitelný – je to takové přesvědčení, které je nenápadné a při tom má obrovský vliv na to, jak vnímáme sebe, svět a život a jak se chováme.

Když Bhagat o těchto konceptech začal mluvit – tak se mi zatočila hlava. Najednou jako bych ztrácela orientaci ve světě – že má přesvědčení, jaký je svět, možná nemají pravdu a drží mne ve vězení a omezují skutečné možnosti života a vnímání krásy kolem mne. To ale také znamená, že vlastně je pro mne život i svět neznámý a tedy nemám nad ním kontrolu … O přestávce jsem vrávorala jako na moři – jako bych ztratila pevnou půdu pod nohama. Večer po skupině jsem seděla u Bhagata v kanceláři a podívala jsem se na fotku Gurdjieffa – a to se mi už hlava netočila, ale přímo rozlétla na kusy – vnímala jsem jak pouhý pohled do očí Gurdijeffa zpochybňuje přesně tyto železné struktury mysli – přesvědčení o tom, kdo jsem, jaký je svět a život…. V noci na to se mi zdál sen, jak utíkám spolu s dalšími lidmi ze staré pevnosti – vězení…

Všem nám na cestě sebepoznání moc přeji, abychom dále opouštěli stará přesvědčení, myšlenky a koncepty, abychom pak o to lehčeji mohli putovat krajinou svého bytí v nekonečném prostoru, kde se kdykoli může manifestovat jeden či více aspektů Esence – tu je to radost, tu je to klid anebo síla. Přeji nám, abychom nacházeli důvěru v proud, který nás vede dál a potěšení v tom, že nevíme, který z aspektů se objeví právě teď. Je to jako zabalený dárek, který pokud se tomu otevřeme ukáže svoje poklady.

Esence síly, radosti, klidu a vůle

Související: