Bhagat píše o přístupu v rámci práce s konstelacemi

Fenomenologická terapie je spíše přístupem než metodou. Tento přístup je základem práce s konstelacemi. Tento postoj spočívá v ochotě potkávat se s danou chvílí a s danou situací otevřeně, bez záměru a trpělivě čekat, co se objeví. Síla a hybnost této práce pak vychází z vlastní skutečnosti, ne ze znalostí terapeuta. Vychází více z odvahy přiznat si to, že nevíme. Terapeut se potřebuje dostat do svého prázdného středu a z tohoto místa se pak dívat na klienta a na systém. Terapeut si tedy nevytváří obraz klienta, neanalyzuje jej, prostě jen čeká a dívá se a zůstává v kontaktu s duší klienta. Pak terapeut přijímá, co přichází a důvěřuje tomu a jedná, často aniž by tomu rozuměl. Vhled se často objeví až později a terapeut dostává zpětnou vazbu ke svým zásahům na základě jejich dopadů na systém a jeho členy. To vyžaduje odvahu a pokoru.

Odvaha je potřeba, protože terapeut říká, co vidí, co slyší a co cítí z konstelace, aniž by se snažil uchránit klienta a nebo mu to ulehčovat a při tom nemusí vědět, jestli to pomůže anebo ne. Odvaha je potřeba také k tomu dívat se na situaci bez záměru pomáhat – bez žádného konkrétního cíle. Práce se záměrem se snaží změnit realitu podle přání terapeuta anebo klienta a to může lehce obsahovat jemné popření skutečnosti – touha pozměnit realitu podle svých přání. Tomuto způsobu práce chybí síla, protože to nevede klienta k tomu, aby se potkal se svými hlubokými vnitřními primárními pocity. Pokud se klient setká se svými primární pocity a příjme je, pak získává sílu, energii a přichází klid a usmíření.

Pokoru terapeut potřebuje k tomu, aby byl schopen vnímat všechny impulzy z vnějšku i zevnitř a při tom vyčkávat. Čekat a být se svými vjemy, opustit své standardy, představy či ideály – tak, aby se důležité impulzy mohly vykrystalizovat. Odvaha a pokora je potřeba také k práci bez osobní lásky. Což samozřejmě neznamená pracovat bez lásky. Znamená to pracovat s láskou, která není jen selektivně zaměřená na klienta – zaměřená na to, aby se klient dostal do lepší pozice nebo do lepších pocitů v rámci systému. Znamená to pracovat s láskou, která je věnovaná celému systému – a všem jeho členům. Odvaha a pokora je potřeba k tomu, abychom se mohli dívat na všechny – pachatele a oběti – beze strachu, bez odsuzování, bez záměru, bez přidání se k někomu a bez toho, aby byl člověk zatažen do osobního příběhu klienta.

S čím se tu potkáváme je také otázka znalostí a nevědění. Když budete takto pracovat, tak vždy podstupujete riziko, protože nikdy nebudete mít naprostou jistotu. Naše osobní znalosti nám dodávaji jistotu – ale je to jistota, která je založená na minulosti, kterou aplikujeme na přítomnost. Cítíme se bezpečně, ale tak nejsme nikdy naplno přítomni dané chvíli. Když nevíme, jsme obnažení a přítomni v okamžiku nyní. Nemáme žádnou jistotu, máme jen tuto chvíli. Existuje ovšem kritérium a tím je výsledek našich akcí. Výsledek ukáže jestli naše intervence pomohla anebo ne. Tímto způsobem se tato práce stává dialogem – dialogem s duší klienta a se systémem klienta.

Někteří lidé si myslí, že fenomenologická práce je otázkou profesionálních zkušeností, znalostí plus důvěry ve vlastní intuici a otevřeností pro nové věci. To vše jsou dobré ingredience, které společně přispívají k dobré práci, ale nejsou to složky práce fenomenologické. Fenomenologická práce znamená dovolit si být vystaven tomu, co se ukazuje právě teď. To znamená, že člověk nepracuje na základě svých znalostí v kombinaci s analýzou, diagnózou apod. Znamená to, že člověk má odvahu nechat se vést, tím co konstelace ukazuje. Člověk je otevřen systému – nedívá se na to z vnějšku na základě analýzy či znalostí.

Takže jaký je rozdíl mezi znalostmi a věděním? Vědění není akumulované množství informací či zkušeností z minulosti. Vědění existuje kolem nás – už tu je a je jen otázkou jestli se mu otevřeme. To znamená stát se průsvitným, být přijímajícím toho, co existuje kolem nás – my v tom žijeme! Je to o důvěře, že přijmeme informace, které budou ty správné. Veškeré vědění, které potřebujeme, již existuje kolem nás – jako energetické pole – můžeme se na něj napojit kdykoli, pokud se vzdáme osobních znalostí a vstoupíme do prostoru nevědění, bez toho aniž bychom využívali minulosti k tomu, abychom zvládali přítomnost. Pokud má znalost vznikne sama od sebe, pak je to samozřejmě v pořádku, ale to je něco jiného než pracovat na základě vlastních znalostí. Moje osobní znalosti jsou tak minimální v porovnáním s věděním kolem nás a také mé osobní je vždy napojeno na minulost, kdežto vědění je spojeno s přítomností. U zástupců v konstelacích je to krásně vidět. Čím méně dělají a čím méně se snaží na něco přijít, tím lépe jsou schopni následovat tok energie své role v daném systému.

Fenomenologická práce je jedinečná svým přístupem, nechat se vést polem konstelací. Zástupce v konstelaci je sladěn s jedním člověkem, s jeho duší. Terapeut je naladěn na celé pole, rodinnou duši anebo dokonce i větší duši, která rodinu přesahuje. Konstelace zviditelňují určité věci, ale ne způsobem, že by zviditelňovali něco z nevědomí člověka do jeho vědomí. Ne, něco je zviditelněno z jiné úrovně existence, která je skrytá našim očím.

Když pracuji tímto způsobem, dovolím si stát po boku klienta tváří tvář nové realitě a nevíme, co z toho vzejde. Výsledek není ani v mých, ani v klientových rukou. Samozřejmě, že jsem odpovědný za svou práci, ale nemohu rozhodovat, co do klientova systému patří – které osudy, vlivy – a co ne. Toto zpochybňuje široce rozšířené přesvědčení, že život, štěstí, smrt a nemoc či léčení máme ve svých rukách. Není tomu tak. Je domýšlivé, myslet si, že to máme ve svých rukou. Pokud se člověk vzdá této domýšlivost, nestane se slabým a bezmocným. Naopak. Získá sílu a moc, protože tak přestává bojovat s realitou, ale začne ji následovat. Pak děláme, co můžeme a na existenci necháme, co nemáme ve svých rukou. To je krásně vyjádřeno starým súfijským pořekadlem: „Nejdříve si přivaž svého velblouda vlastníma rukama a pak důvěřuj v Boha.“

Jak se naučit pracovat s konstelacemi

Učit se práci s konstelacemi je spíše vnitřním procesem nežli studiem, kde by člověk získával schopnosti. Samozřejmě, že člověk potřebuje pochopení a terapeutické schopnosti – to jsou základní nástroje. Ale potřebujeme dovolit vědění, které je kolem nás, aby nás vedlo. Pro to potřebujeme pracovat z prázdného prostoru – protože tam je vedení. My jsme obklopeni věděním, my v něm žijeme! Ale toto vědění nás ponese jedině v případě, že se vzdáme veškeré touhy po kontrole nad ním, touhy vlastnit jej a držet se ho. To je možné jedině pokud se vzdáme osobních znalostí, když nalezneme odvahu vstoupit do země ne-vědění – do prázdnoty.

Klasická terapie versus fenomenologická terapie

Klasická terapie se soustředí na jedince, na jeho touhy a problémy – které se odehrávají v určitém vztahu či konfliktu s jeho prostředím či jeho chováním. „Tady jsem já a toto je můj problém. Tam je ten druhý anebo svět, který přináší problémy. Pomozte mi to zvládat lépe.“ Tento směr je oprávněný, ale je má svá omezení.

Přístup ve fenomenologii je úplně jiný. Díváme se na celek, nesoustředíme se na jedince. Jedinec je součástí celku a dostává pozornost jako část celku. To neznamená ignorovat či nerespektovat klienta. Znamená to převádět pozornost klient z výlučného soustředění se na své problémy k tomu, aby rozpoznal také vyšší řády a skrytou harmonii. „Zde jsem já, jako součást většího celku a samozřejmě jsem tímto celkem ovlivňován a také tento celek ovlivňuji.“

Věda se dívá na věci z vnějšku, analyzuje je. To znamená, že se věda staví do pozice, toho, který je větší. Toto je západní způsob přemýšlení – rozpitvávání – což kulminuje v materializmu západu a destrukci našeho prostředí. Bert Hellinger je neúnavný v tom, jak opakuje, že nemáme v sobě svoji duši anebo naši vlastní duši. Spíše žijeme v Duši, v Duši, která je větší než my a obklopuje nás. To také znamená, že nemůžeme uchopit či analyzovat Duši - „Ona je ta velká, my jsme ti malí.“

Klasická terapie se soustředí na jedince. Toto není špatně, jen to není celé, je to poloviční. Svět vypadá jinak v závislosti na tom, jestli se díváme z pozice celku anebo z úhlu pohledu jedince. Když spatříme sebe a celek, tak nás to posílí. Pokud ale jdeme proti celku, pak nás to oslabuje. Je to o tom, říct ano proudu řeky namísto toho, abychom s ním bojovali. Pokud následujeme proud, tak nás ponese.

Obvykle lidé přicházejí na terapii, protože chtějí něco, co nemají anebo se chtějí zbavit něčeho, co mají a co nechtějí mít. Toto je přesně západní přístup. Brát se, že jsem ten větší. Ten, který může rozhodovat o tom co mám a co nemám ve svém životě. Tento postoj vytváří slabost. Pokud se ke konstelacím správně přistupuje, pak se stávají procesem, kde si klient dovolí, aby se ho to dotklo hluboko v duši a přijímá život se vším co k němu patří – nacházejíce tak úctu a sílu k tomu, žít svoji jedinečnost. V konečném důsledku to znamená, poklonit se vlastnímu životu, stvoření, vesmíru, existenci.