< zpět

Sananda

Tento hluboký a intenzivní proces byl pro mě moc krásný v tom, že jsem byla zároveň společně s ostatními nesena skupinou a zároveň tu bylo mnoho prostoru pro můj individuální proces. Díky tomu, že zde nebylo žádné téma, byl každý den jako otevřený prostor – pozvánka pro moji duši, aby mohla přinést napovrch přesně to, co potřebuje. Díky tomu, že na každý proces - smích, pláč i ticho - byl vždy věnován celý týden, byl vytvořen dostatek času, kde jsem necítila žádný tlak – jen pozvánku.

Smích

Od malička jsem se smála hodně nahlas a ráda. Během tohoto prvního týdne jsem si uvědomila, že v sobě mám strach z odsouzení – že se směji příliš nahlas a škaredě – a to ve mně spustilo staré pocity toho, že moje živost a radost je něco ohrožujícího pro ostatní, něco co není přijímáno. Zároveň jsem se dostala díky smíchu do energetických proudů a vibrací v celém těle a také má mysl nemohla moc přemýšlet. Zde v prvním týdnu jsem se potkala s tím, že tři hodiny mohou být vnímány jako celá věčnost. Amar v té chvíli řekla něco, co mi připadá, že bych mohla aplikovat na každý den a každý okamžik – soustředit se na tady a teď a ne na to, kolik ještě času mi zbývá a kdy už to konečně skončí apod. Krásné na tomto týdnu byl kontakt mezi lidmi ve skupině – hravost, radost, sdílení. Chvílemi jsem si připadala jako malé dítě, které se směje bez příčiny, jen tak. Každý den jsem se pak cítila jako kdybych prošla pračkou a bylo pro mne jednoduší si tuto kvalitu spontánnosti udržet i v ostatních chvílích dne. Také jsem každým dnem cítila, jak se smích ve mně zjemňuje a stává se lehčí, uvolněnější a přirozenější.

Pláč

Po bujarém dovádění v prvním týdnu byl pro mě tento druhý týden jako cesta do vnitřní jeskyně temna, bolesti, smutku, klidu a hloubky. Pláč přicházel jako vlny na moři a každý den se mi odhalovala jiná hloubka mých pocitů. Jeden celý den jsem prožívala oddělení od matky a velkou touhu a nářek po ní. Jiný den se mi před vnitřním zrakem objevovali všichni moji bývalí partneři a skončené lásky. Další den jsem měla obrazy války a smrti, bolesti a utrpení, které jsem já sama ve svém životě nezažila. Bylo to jako poslouchat teskné tóny nádherné hudby, která teče jako řeka hlouběji a hlouběji do nitra hory. S pocity smutku a bolesti, přišly také pocity lásky, vděčnosti a úlevy. Také během každého dne i mimo skupinu jsem si uvědomovala kolik malých okamžiků denně se mne něco dotýká a jak v „normálním“ životě, tuto svoji zranitelnost ignoruji a odsouvám stranou.

Ticho

Po intenzivních procesech během prvních dvou týdnech mi ticho přineslo nádherný odpočinek – klid. Ten trval několik prvních dní. Třetí den se objevil neklid. Přirozeně – mysl si už odpočinula a začala vymýšlet. Neklid začal někdy v druhé půlce sezení a rostl a rostl – už jsem myslela, že vyletím z kůže. Udržet si pozorovatele v té chvíli tedy nebylo pro mne jednoduché. Ale druhý den jsem opět během celé doby cítila klid. Až později jsem si uvědomila, že to byla krásná analogie mé mysli. Čas od času začne vytvářet neklid a mou tendencí je se vrhnout do jakékoli aktivity, abych se toho zbavila. Při tom stačí jen dál pozorovat a neklid sám odejde.

Tento třetí týden byl pro mne vyvrcholením a při tom uklidněním celého procesu. Našla jsem v něm klid, ticho, odpočinek a výživu.*

Související: