< zpět

napsala Sananda

Před několika dny skončila krásná intenzivní, kouzelná, hluboká skupina Oshova Mystická růže. V mé hlavě je stále neobvykle ticho a klidno. Tělo se pohybuje pomaleji než obvykle, vláčně, odpočívá. Stále ještě vidím tváře všech milých a mimořádných lidí, se kterými jsem strávila tři týdny intenzivního procesu, meditací a spolužití. Stále cítím jejich přítomnost, ačkoli jsou již doma někteří kousek od nás, někteří hodně daleko. Podprahově stále ještě čekám, že uslyším jejich smích a ucítím jejich objetí. Na druhou stranu jsem hluboce vděčná, že mohu odpočívat ve svém prostoru sama.

Je to pocit jako po dlouhé cestě na horách. Když se člověk na tuto cestu chystá připadá mu, že takovou dálku snad ani neujde, že to bude dlouho trvat a pak obrazy, vůně, prožitky, vjemy a zvuky všeho kolem zasytí smysly a najednou cesta skončí a člověk je sám se vzpomínkami.

První týden pohoří plné vrcholků smíchů - tři hodiny denně se smát. Je to podobný pocit jako vysoko na horách - že člověku občas nestačí dech a občas se nechá jen unášet přílivem energie a radosti. A ta únava, jako když by člověk zdolal třítisícovku. Ale den nekončí a ještě práce na zahradě a meditace.

Druhý týden po prosluněných vrcholcích slézat pomalu a jemně do údolí smutků, bolestí, truchlení - tři hodiny pláče. Jak osvobozující, že nejen že jsou tu slzy vítané - to je celý smysl toho být tam spolu. Celý ten prostor je tomu věnován i během dne. Dovolit si otevřeně plakat - jako déšť padající na suchou půdu a smývající všechen ten stud, potlačování a zadržování, které se v nás za všechen náš život nakupil. Obrazy ze svého vlastního života, z života jiných lidí, z války - neb utrpení je pro všechny lidi společné.

Po překonání vysokých hor smíchu a hlubokých údolí slz, vstupujeme do třetího týdne - do ticha. Tři hodiny denně sedět v tichu a pozorovat vše, co se v nás děje i kolem nás. Ticho jako veliké jezero, na hladině se pohybuje spousta vln, myšlenek, zvuků, obrazů, ale pár metrů pod hladinou je již klid a ticho. Přechod z protékajících emocí do klidu sezení může být někdy výzvou. Já jsem to letos vnímala jako velké požehnání a luxus, že si jen tak můžu sedět a věnovat se svému nitru, bez cíle, bez dělání v prostoru bez času. Občas se zvedaly vlny neklidu či bolestí v těle, buď jsem se pohnula anebo to samo odešlo. Jak osvobozující to může být, jen tak si uvědomovat, že je jedno, co se děje uvnitř, že to vše lze jednoduše pozorovat a tím získat určitý odstup a osvobození, že to vlastně nejsem já.

„Buddha říká: „Všímej si všeho, co se děje. Prostě jen si dál všímej a když to mizí, opět si všímej, že nyní tato touha mizí a ucítíš odstup od dané touhy, od dané myšlenky.“ Všímej si myšlenek ve své mysli a pak ucítíš, že je tam pauza. Ať už je jakkoli malá, je tam pauza. V těchto pauzách není žádné Já - a tyto pauzy jsou tvým pravým bytím. Myšlenky se pohybují po nebi. Během těchto pauz se můžeš podívat mezi tyto oblaka a spatříš nebe.“ Osho

V rámci Oshovy Mystické růže je ticho milosrdně odlehčováno. Cítím se tím nádherně opečována. Začne se jemný tancem. Pak 45 min sezení v tichu a pak 15 min vědomého tance na jemnou hudbu. A takto se to opakuje celé tři hodiny. Během ticha se občas ozve tibetská miska anebo Amar zahraje na bambusovou flétnu pár tónů. Je to vše jen extra péče a energie pro sezení. Také se chodí se zenovou bambusovou hůlkou. V dnešní době už naštěstí nepoužíváme ránu, jak to bylo dřív se zenovými mistry, ale jen jemné ťuknutí na vrcholek hlavy. Amar k tomu vždy říká: „Není to ani odměna ani trest. Je to jen extra energie pro tvé sezení.“

Tato věta, že to není ani odměna ani trest, jen extra energie, ve mě jeden den resonovala během sezení v tichu. Uvědomovala jsem si, že kdybych byla schopna to aplikovat na mnoho dalších věcí v životě, tak by to bylo skutečně osvobozující a krásné. Tato situace není ani odměnou, ani trestem, jen extra energie pro mě. Uvědomovala jsem si, jak rychle sklouzává má mysl k hodnocení, toto je dobré, toto je špatné, toto chci a toto nechci. Posuzování, posuzování, posuzováni a při tom pravda je někde mezi slovy, mezi myšlenkami.

Celou cestu sdílet společně s lidmi. Potkávat se každý den, při jídle, při práci, při meditaci, ve smíchu i v slzách. Večer u ohně, sedět a zpívat a koukat na nebe. Jít si společně zaplavat do lesního jezírka a na procházku. A samozřejmě závěrečná oslava - která i letos byla neuvěřitelně pestrou směsicí tvořivosti, radosti a krásy. Úžasná večeře a celá Shangri La vyzdobená květinami a balónky. Nejdříve divadlo ve třech jazycích (angličtina, němčina a čeština), koncert klasické kytary, zpěv léčivých písní, tanec a závěrem diskotéka, kde každý si zvolil svou oblíbenou písničku z puberty. To bylo smíchu a radosti a cesty časem.

Tři týdny bez jediného volného dne, intenzita, ze které člověk občas chce utéci, ale nakonec se to vyplatí zůstat a pít plnými doušky tuto možnost transformace.

Související: