< zpět

Potok, pramenící ve vzdálených horách, protéká mnoha různými krajinnými útvary, až nakonec dosáhne pouštního písku. Stejně tak jako překonal každou předchozí překážku, snažil se potok zvládnout i tuto. Jak ale protékal pískem, voda pomalu mizela.

I přesto že byl přesvědčen, že jeho osudem je poušť překonat, nevěděl jak. Náhle uslyšel šepot hlasu přicházejícího z pouště: „Stejně tak jako vítr, i potok může překlenout poušť.“

Potok namítl, že uhání skrz písek, ale ten ho pohlcuje. Vítr může letět, proto se mu daří poušť překonat.

“Pokud proudíš podle svých starých zvyků, na druhou stranu se nedostaneš. Buď zmizíš nebo se proměníš v bažinu. Musíš dovolit větru, aby tě přenesl k tvému cíli.“

„Jak by něco takového bylo možné?“

„Nech se pohltit větrem.“

Takový nápad byl pro potok nepřijatelný. Konec konců, nikdy předtím ho ještě nic nepohltilo. Nechtěl ztratit svou jedinečnost. A navíc, kdyby byl jednou ztracen, jak může vědět, že se znovu dá dohromady?

„Vítr“, řekl písek, „má tuto schopnost. Vyzvedne vodu, přenese ji přes poušť, a nechá ji znovu spadnout. Padá dolu jako déšť, aby se znovu stala řekou.“

„Jak mohu vědět, že tomu tak skutečně je?“

„Je tomu tak. Jestli nevěříš, nemůžeš být ničím víc než bažinou, a dokonce i to může trvat mnoho mnoho let. A jistě to není to samé jako potůček.“

„Ale copak nemohu zůstat tím samým potokem, kterým jsem dnes?“

„To nemůžeš tak jako tak“, zašeptal písek. „Tvá základní část je odnesena, aby se pak znovu stala potokem. I v tuto chvíli jsi tím, čím jsi, jelikož nevíš, která tvá část je základní.“

Když uslyšel tato slova, v jeho myšlenkovém proudu se začaly ozývat jisté ozvěny. Matně se rozpomínal na stav, ve kterém se on, nebo nějaká jeho část, kdysi nacházel. Vzpomínal, jak byl nesen v náruči větru. Bylo to skutečné, ne ale samozřejmé.

Nyní proud vynesl jeho páry do otevřené náruče větru. Ten ho bez námahy jemně posouval výš a dál. O mnoho mil dál ho pomalu nechal klesnout, jakmile dosáhli úpatí hory.

Díky svým předchozím pochybnostem si proud mohl ve své mysli uchovat detaily tohoto zážitku. Uvědomil si: „Ano, teď jsem poznal svou pravou podstatu.“

Proud se učil. Vtom písek zašeptal: „Vím, protože toto dění sleduji den co den, a také proto, že já, písek, se rozprostírám od břehu řeky až po úpatí hor.“

Úryvek z knihy Esence (Bhagat, Maitrea 2008)

Související: