< zpět

Sananda

Když vidíte či slyšíte toto slovo smrt – co se ve vás děje? Ježí se vám chlupy, srdce buší, začnete se potit? Co smrt pro vás znamená? Naše západní kultura nám diktuje, abychom se smrti báli – buď o smrti mlčí – a nemocné, umírající a mrtvé uklízí z očí – anebo přímo maluje strašidelný obraz na tuto velkou neznámou našeho života. Naše vlastní představivost pak tuto představivost vybarví a my se lekneme toho, co jsme si tam sami namalovali. A při tom smrt je stejně přirozená jako narození. Ba dokonce někteří mystikové a některé kultury považují smrt za vrchol života. Jak ale vnitřně dozrát k tomu, abychom dokázali vnímat posvátnost a hloubku smrti?

Touto tématikou se zabýváme na skupině umění zemřít. Na této cestě čistíme svůj stůl – věnujeme se nejen našim pocitům a emocím (viz dále pět fází truchlení) a konfrontací se smrtí těla, ale také dáváme prostor meditaci a tomu, co nás přesahuje. Neboť jedině díky takovému procesu můžeme na konci svého života stát vědomí a vnímat posvátnost tohoto okamžiku – bez této přípravy budeme zaplaveni a zahlceni emocemi, projekcemi a naší připoutaností – ztraceni v chaosu své mysli a svých pocitů.

Prvním krokem na této cestě je nalezení odvahy k přijetí faktu, že jednoho dne zemřeme. Ano, samozřejmě, že to víme, ale máme smrt opravdu přijatou na úrovni pocitů, emocí, těla? Švýcarská doktorka Elizabeth Kübler Rossovová popsala pět základních fází truchlení,1 kterými člověk prochází, když je konfrontován se svou smrtí (anebo smrtí blízkého člověka).

První fází bývá nejčastěji stav šoku. V šoku je člověk úplně oddělen od pocitů, necítí nic. Tento mechanismus umožňuje člověku v těžkých životních situacích dál fungovat, necítit bolest a tak přežít. Avšak pokud člověk nenalezne cestu ven, tak může jemný stav šoku přetrvávat a pak tento člověk žije jako robot – bez pocitů, bez emocí… Ráno vstane, jde do práce, vrátí se domů a funguje – ale je oddělen od svých emocí, nežije. Někde uvnitř ví, že mu něco velmi chybí, ale není lehké najít cestu zpět - zpět do těla, do tohoto okamžiku - protože pak může opět cítit potlačenou bolest, emoce – ale i lásku, radost a potěšení. Když se člověku podaří najít cestu z tohoto stavu prázdna zpět do světa, nejčastěji vstupuje do druhé fáze a tím je popírání smrti.

Během popírání jsme přesvědčení, že to není pravda. „Doktoři spletli výsledky…“ „To není o mě, já se vyléčím…“ Člověk v této fází nepřipouští, že by se to opravdu mohlo stát. Zarputile trvá na iluzi, že smrt přijde „až někdy, až budu starý a nebudu chtít žít.“ Je to iluze, že: „Ano, smrt se stává, ale jiným lidem…“ Toto odkládání a popírání je snahou člověka necítit silné emoce, které smrt vyvolává.

Z emocí první obvykle přichází hněv. „To není fér.“ „Já jsem ještě nestihl to a to a mám na to právo…“ „Proč já a ti ostatní ne…“ V této chvíli se člověk může hněvat na celý svět a odhánět od sebe všechny blízké, nadávat, obviňovat, stěžovat si, bojovat… Když už se člověku podaří přijmout fakt, že by opravdu mohlo být skutečné, že mu hrozí smrt, tak se jeho mysl může ještě pokusit o vyjednávání. Vyjednávání s Existencí, s Bohem, s doktory – s čímkoli, s kýmkoli, kdo by mu mohl pomoci vyhnout se smrti. „Bože budu opravdu dobrý, když mne zachráníš…“ „Dám vám cokoliv, co budete chtít, když mi pomůžete…“ Hněv a vyjednávání je ale jen obranou před tím, abychom necítili svoji vlastní bezmoc, bolest a smutek, které jsou v této chvíli našimi skutečnými vnitřními pocity.

Bolest a smutek přijdou jako veliká vlna, která nás zaplaví a my se cítíme úplně bezmocní. Tady si naplno uvědomíme, že smrt je ta veliká a my jsme vedle ní jen ti malí. Zde si uvědomíme, že úplně přicházíme o kontrolu, že to nemáme již ve svých rukách.

Jedině, když se člověk odevzdá této vlně bolesti a smutku, může přijít smíření a klid, mír. Pochopení a uvolnění, hloubka a moudrost. Vědomé odevzdání se do rukou osudu.

„Zranění je místo, kudy do tebe vstupuje světlo“ Rumi

Pokud pochopíme, že toto je přirozený vývoj a všechny fáze patří k tomuto procesu lidského vyrovnávání se se smrtí, dodá nám to sílu a pochopení. Díky tomu, pak můžeme být s lidmi, kteří umírají a stačí jen vidět, že to čím procházejí je přirozenou fází a nebrat tak například hněv osobně a pomoci tak člověku dostat se na této cestě dál, dál až ke smíření a klidu.

Neboť pokud člověk v sobě tento klid nalezne, pak se okamžik smrti může stát dotekem božské přítomnosti, bránou do toho, co nás přesahuje, co tu bylo od věků a co tu bude stále dál. Okamžikem posvátného bytí, kde se dva světy potkávají. Branou do místa, kde smrt a zrození se stávají jedním.

Pět fází truchlení:

  1. šok,
  2. popírání,
  3. hněv, vyjednávání,
  4. bolest, smutek,
  5. přijetí, klid.

1Elisabeth Kübler Ross (1969) On Death and Dying, Routledge, ISBN 0-415-04015-9

Související: