< zpět

Dobrý život v komunitě je proces, který vyžaduje čas. V českém meditačním centru Osho Shangri La se společenství organicky rozrostlo, kvete a prosperuje.

Autor: Bhagat

Právě před dvěma týdny se během závěrečného kolečka skupiny odehrálo něco krásného. Více účastníků výcviku začalo mluvit o tom, že vnímají sounáležitost se skupinou, že se cítí propojeni.

Byla to dojemná chvíle, když již při druhém setkání výcviku, vznikla tato kvalita: kvalita sounáležitosti, která přesahuje společný zájem a společné trávení času.

Znovu a znovu se odevzdávat a navracet se do ticha

To mi připomíná dobu, kdy jsem byl součástí bývalého centra Osho Tao v Mnichově. Bylo to pro mě poprvé, kdy jsem žil ve společenství, které nebylo jen spolubydlícími.

Ze začátku to vůbec nebylo jednoduché, ačkoliv to bylo přesně to, co jsem si přál. Bylo nás patnáct lidí: nikdo nebyl osvícený, někteří byly celkem zkušení, někteří praktičtí asi tak jako malé děti, které se zrovna učí běhat. Jak to vše dát dohromady? Museli jsme se toho tolik učit: jak si stanovit hranice, jak komunikovat, jak se vyjádřit. Obzvlášť když člověku něco nepasovalo anebo když člověk něco potřeboval. Toto byly sociální schopnosti, které jsem se ve své rodině ani nenaučil, ani jsem je neviděl.

Jako dítě rodičů, kteří byli traumatizováni válkou, byla tato oblast mezilidských vztahů pro mě téměř jako bílé místo na mapě světa. Život a práce v Tao pro mě byla skutečně první zkušeností, že někam patřím a že jsem součástí společenství. A k tomu se ještě přidávali lidé, kteří chodili do centra na meditace.

V určitou chvíli jsem pochopil, že takovýto život ve společenství je možný, jedině pokud se každý jedinec sám pro sebe navrací do ticha, pustí vše a čerstvý se pak vrátí zpět. Jinak jde příliš mnoho energie do třenic, boje o moc a do řešení problémů, které takto vznikají. Bez Oshových meditací by to celé nebylo vůbec možné.

Odpovědnost

Pomalu jsem přebíral více a více odpovědnosti. Jako Oshovo meditační centrum jsme museli platit faktury a na této úrovni jsme museli fungovat ekonomicky. Nyní už nešlo jen o to mít společenství, ale také o to, abychom byli schopni obstát ve světě.

Bylo to pro mě takové rozčarování: hledal jsem totiž komunitu, protože jsem se tohoto velkého světa bál. Ve společenství jsem se mohl těmto úzkostem vyhnout. Vždyť tu byli jiní lidé, kteří rozhodovali, kteří se starali o peníze a o to, aby k nám do centra chodili lidé.

A nebyl jsem jediný, kdo to tak měl. Po tom, co jsme zažili, že někam patříme, se v nás probudila odpovědnost. Nejen tam být, ale také společně nést odpovědnost. Bylo to jako dospívání. To pro mě také znamenalo více a více vnímat, co pro mě pasuje, co je moje cesta a co mohu dělat. Z toho pak dozrál můj odchod z Tao, který přišel sám od sebe, když jsem byl v Puně. Jedno ráno jsem se probudil a věděl jsem, že můj čas v Tao je už pryč, ačkoliv jsem ještě nevěděl, co bude dál. Vrátil jsem se do Mnichova a opustil tým v Tao. Dodnes jsem hluboce vděčný za vše, co jsem během těchto let zažil a co jsem se naučil. Dobře vím, že bez Osha a jeho meditací, bych býval odtud velmi rychle utekl pryč. Osho a jeho vize, byli našimi společnými jmenovateli, bez nich by žádné Tao nebylo.

Malá vesnička sannyasinů*

Velmi brzy po mém odchodu z Tao přišlo meditační centrum Shangri La v Česku. Jen tentokrát jsem se nepřidal k již existujícímu společenství, ale já sám jsem byl ten, který takové společenství založil. Na začátku to prostě bylo jen bláznivé. Přišel jsem do země, kde jsem nerozuměl jedinému slovu a tady na vesnici jsme nemohli mít ani telefonickou přípojku. A přesto jsem zde zůstal! Mnoho bylo nejen nedokonalé, ale i obtížné.

Během této doby jsem se naučil něco velmi základního: že mohu tyto věci dělat jen způsobem, který je vhodný pro mě. Nastal čas, kdy jsem se vzdával konceptů, představ a ideálů o rovnocennosti a také o společenství. Trvalo mi to celkem dlouhou dobu, než jsem si vyjasnil o co tu šlo: o potřebu společenství, propojení na jedné straně a o potřebu být schopen svobodně rozhodovat sám za sebe. Důležitá byla také důvěra v sebe sama, že to dokážu uskutečnit. Období komunity v hnutí sannyas byl pro mě extrémním příkladem tohoto. Potřeboval jsem lidi a potřeboval jsem svobodu.

A tak se stala Shangri La tím, čím je dnes: malou vesničkou sannyasinů, která vznikla kolem centra a stále ještě roste, ve které si kupují přátelé staré domy a opravují je a stěhují se sem. Rozhodnutí, se zde dlouhodobě usadit, je to vždy velkým krokem pro každého. Ale velké stromy prostě potřebují čas než vyrostou do velikosti. To je jeden aspekt, který mě ke společenstvím napadá. Jde tu o to něco vytvořit, což může trvat určitou dobu? Anebo jde tu o uspokojování potřeb v přítomném okamžiku? A jak jde obojí dohromady? Pak jsou tu také přirozeně konflikty, rozdílné představy, rozchody, zranění, přicházející a odcházející lidé. Ale také hodně podpory.

Změna se děje organicky

Někdy lidé říkají, že nejsme správná komunita, protože nemáme společný finanční základ a struktury. Pro mě je to ale jediný typ komunity, kde si dokáži představit žít. Každý se tu může totiž rozvíjet, tak jak mu to odpovídá, aniž by se toho účastnil někdo další. Změna se tu děje organicky, ne plánovaně. Někdy to trvá déle, než bychom si přáli, ale děje se to pak bez úsilí či tlaku.

Nemáme žádná pravidelná setkání, kde bychom se všichni potkávali, kde bychom probírali různé věci. Potkáváme se buď v rámci práce přímo tady na místě a povídáme si o tom, co je potřeba. Jinak se potkáváme spontánně, náhodně anebo prostě člověk jde někoho navštívit. A někdy je člověk i ve společenství sám.

Děti

Dlouhou dobu to pro mě byla uzavřená věc. Věděl jsem, že děti nebudu mít. A při tom dnes mám tři děti, které miluji. Je to pro mě velmi léčivý proces, být takto hluboce propojen. Všechny noci, kde jsme nás všech pět spalo společně. Každý sám pro sebe a při tom ostatním úplně na blízku. Archaická zkušenost, jako ve smečce vlků či v hejně ryb. Cítil jsem, jak něco ve mně se takto mohlo vrátit domů.

Je to také krásný pocit, že děti mají větší domov než jen své dva rodiče. Je prostě krásné vidět, jak celá parta běhá kolem a dělají si své vlastní věci.

Samota vyvěrající z vnitřní plnosti

Když se ohlédnu zpět na všechny ty roky v rámci hnutí sannyas – kým jsem byl, kde jsem žil a když se podívám, kým jsem dnes a jak žiji dnes – je to více zázraků než může pasovat do jednoho lidského života. Z anarchistického spontiho,** který toužil po společenství lidí, ale nevěděl, jak to může fungovat, se ze mě stal člověk, který žije v sannyasinské vesničce s dětmi, partnerkou a který je obklopený skutečnými přáteli.

Trvalo mi to celkem dlouho, než jsem pochopil, jak důležité je pro mě společenství a že takové společenství může existovat jedině pokud je budeme společně tvořit. A že je můžeme vytvořit. Na tomto základě pak může vzejít samota, které není absencí, ale která vychází z plnosti.

To byl pro mne často ten úžasný pocit v Puně při rozpravách Osha. Cítil jsem se propojený se všemi ostatními meditujícími, s celkem a při tom jsem byl sám u sebe. A věřím, že to není náhodné, že jsem si v posledních měsících vícekrát vzpomněl na gachchamis.*** Už Buddha zdůrazňoval důležitost společenství kolem mistra- Sangy. A Osho také tak.

To co se jako sannyasini z historie naší komunity můžeme poučit je, že svoboda a odpovědnost za sebe sama jsou obojí důležité. Ale stejně důležité je také uvědomit si, jak velký význam má společenství pro život s meditací.


Poznámka překladatele

*sannyasin: Tradične v hinduismus označuje muže či ženu, kteří se rozhodli pro duchovní rozvoj. V tomto kontextu se tento výraz vztahuje k hnutí sannyas - žáků Osha, duchovního mistra z Indie.

**sponti: je výrazem označující aktivisty alternativní scény v Německu ze 70. a 80. let, kteří dávali přednost individuální spontánnosti před organizovaností.

***gachchamis: pochází z buddhimsu - rituál klanění se a vyzpěvování tří slok popisující tři největší místa útěchy buddhismu.
Buddham sharanam gachchami – Klaním se k nohám Buddhy.
Sangam sharanam gachchami – Klaním se Buddhově komunitě.
Dhammam sharanam gachchami – Klaním se věčnému zákonu: Dhamma, Tao.

Související: