12. 09. 2016

Cesta ze studu k důstojnosti

(Bhagat)

Když slyšíme slovo stud, tak obvykle pomyslíme na chvíle, kdy nás někdo ponížil, zesměšnil anebo kdy jsme nezvládli něco udělat před ostatními lidmi. Možná stud také spojujeme s momenty nervozity či napětí: když vystupujeme na veřejnosti, když přednášíme nebo když potřebujeme mluvit před lidmi – obzvláště pokud předpokládáme, že nás budou kritizovat.

Ve všech těchto chvílích se v nás objevuje stud. Skutečnou otázkou ale je: Odkud tato reakce přichází? Co se vlastně děje v našem nitru? Co způsobuje, že cítíme pocity studu?

Kořeny studu sahají daleko do minulosti – do našeho raného dětství. Malé dítě má nesmírnou potřebu pozitivního zrcadlení (viz článek zrcadlení). Zrcadlení potřeby splynutí, zrcadlení síly, která se v nás manifestuje.

Potřebujeme pozitivní zrcadlení doslova pro všechno. Obzvláště pak pro naše spojení s Existencí, pro přítomnost esence (viz Esence) v našich životech. Bez tohoto zrcadlení ztrácíme kontakt s esenciálními kvalitami a tak v nás zůstávají díry – absence namísto přítomnosti. A tak správně cítíme, že nám něco chybí, že již nejsme celiství. Cítíme to a tak se stáváme ještě více zranitelní a závislí na okolí. V úplném jádru studu spočívá nedostatek adekvátního zrcadlení v raném dětství. Necitlivé, netrpělivé či dokonce agresivní chování prostředí, obzvláště rodičů, prohlubuje toto zranění ještě více. V určité chvíli začneme věřit tomu, že jsme špatní my – hluboko v našem nitru jsme ztratili pocit, že jsme krásní, hodnotní a vzácní.

Samozřejmě, že se rádi tomuto svému vnitřnímu zranění vyhýbáme. Chráníme se před ním, jak jen můžeme. V určitých situacích - jako je například vystoupení před větším publikem anebo ve chvílích, kdy uděláme chybu, kdy nejsme úspěšní ve svém úkolu či projektu – naše ochrany kolabují a pocity studu nás zaplavují. Někdy úplně stačí mít jen přání či potřebu – jen situace samotná, že bychom měli ukázat, že máme potřebu či přání v nás vyvolává stud.
Ostatní možná ani nic neřeknou nebo neudělají, ale my si na ně promítáme své vlastní projekce. Projekce toho, že je se mnou něco špatně, že nejsem v pořádku. A pokud nás ti druzí opravdu ponižují, pak to tento proces ještě více zintenzivní. Ale jádrem je, že my sami věříme tomu, že jsme špatní.

Tento pocit studu vytváří celý řetězec negativních očekávání vzhledem k lidem a ke světu a tak to vyvolává celý řetězec událostí v našem nitru. Rebelie, stažení se, pomstychtivost, dožadování se, manipulace, bezmoc. Pokud nedůvěřujeme tomu, že si něco zasloužíme, ale při tom to potřebujeme či chceme to – pak se budeme snažit to získat. Bohužel ne zdravým způsobem – tedy neřekneme otevřeně, co chceme a nedáme druhému člověku šanci a prostor na to pocítit, jestli chce či může nám to v danou chvíli poskytnout. Tak by to bylo pro nás příliš děsivé.

Jeden z mých učitelů, kterého si velmi vážím, řekl při zmínce o tématu studu a pocitu nedostatečnosti, že stud a negativní poselství o nás jsou jako by vryté do našich kostí. A chce to tedy spoustu času věnovanému omývání a drhnutí, abychom mohli tyto vzkazy z nás smýt.

Co určitě nepomáhá je nechtít tento stud mít. Toto přání je vlastně vyjádřením studu. Chtít být dokonalý, úspěšný, přitažlivý atd. Ale nemůžeme utéci sami před sebou. Chce to odvahu. Existuje jen jeden způsob jak z toho ven. Potřebujeme přijmout stud, že je v nás, že toto zranění nosíme v našem nitru a že tato rána je aktivovaná v určitých momentech. Naštěstí, když se s touto ránou potkáme a pohlížíme sami na sebe se soucitem – pak tento mechanismus přichází o svoji moc. Mnoho lidí prostě potřebuje podporu k tomu, aby si uvědomili a pocítili, že jejich vlastní srdce umí transformovat bolest – že je v nich místo lásky. Také místo, kde je láska k sobě samému. Pokud zažijeme toto místo lásky v našem nitru a začneme zacházet sami se sebou a i s ostatními se soucitem, zažijeme novou kvalitu. Začneme cítit důstojnost a milost. Je to prožitek něčeho krásného, živého, teplého. A překvapivě tlak na dokonalost a výkon ztrácí moc nad námi.

I pak se stane, že přijdou chvíle, kde toto zranění studu bude aktivováno, ale díky pochopení a soucitu v našem nitru, přestáváme více a více studu věřit. Prostě to vidíme takové jaké to je – přesvědčení o nás – které bylo vytvořeno, kvůli tomu, že v čase, kdy jsme to nejvíce potřebovali, jsme nedostali tyto vzkazy, že jsme krásní, že je svět krásný, že je tělo krásné, že je život krásný. Vidět krásu ve světe, v ostatních lidech, v sobě samém a být v kontaktu se svým srdcem léčí zranění studu.

A pak bude v pořádku mít přání, mít potřeby a požádat o to, co chceme. A také bude v pořádku dovolit druhým, ať mají prostor k tomu procítit jestli řeknou ano či ne. A díky tomu jsou vztahy daleko více naplněny přátelstvím.