< zpět

(Sananda)

Okamžik našeho narození si asi málo kdo z nás vědomě pamatuje a při tom má tato chvíle na nás zásadní vliv po zbytek našeho života. Miminko ještě nemá kognitivní mysl, která by dokázala přemýšlet v pojmech a jazyce, ale vše vnímá, cítí, prožívá. Narození je tak silný přechod také proto, že je to první setkání s vnějším světem, ve kterém pak trávíme zbytek života. Jakým způsobem to proběhne, v nás zanechává otisk. Stejně jako když se razí mince – mince získá svůj tvar. Časem se může mince poškrábat, vyhladit, ale tvar má pořád stejný.

Protože tento otisk vzniká v době, kdy nemáme kognitivní mysl, je obtížné jej zachytit přímo. V jazyce naší mysli bychom to mohli nazvat, že jde o koncepty. Koncepty o světě, o životě, o nás samotných atd. Koncept je hodně abstraktní slovo, ale znamená to, o čem jsme přesvědčeni: Jaký je svět místem? Je svět bezpečný, přátelský a teplý, anebo studený a nepřátelský? Jsem vítaný na tomto světě? U každého mohou mít tyto koncepty jedinečnou podobu a tvar. Je to jako když máte foťák s barevným filtrem. Když se díváme na svět skrze tento filtr, tak si myslíme, že svět má tuto barvu, náladu, nádech. Vůbec nás ani nemusí napadnout, že by to mohlo být i jinak. Takto tyto koncepty formují naše chování a naše pozitivní či negativní očekávání, naše reakce, závěry a tím pádem i naše emoce a pocity.

K tomu, abychom mohli tvar mince změnit, potřebujeme nejdříve kov roztavit a pak ji teprve můžeme dát jakýkoliv jiný tvar. Přemýšlení, analýza, bušení, škrábání a ďoubání do mince nic nezmění. Přesně takovým procesem tavení kovu jsme procházeli během skupiny Porod. Roztavení kovu je jedině možné, když se dostaneme do pocitů a prožívání, které máme v sobě z období, kdy jsme byli miminkem bez mysli a prožívali naplno skrze své smysly. Na této skupině jsme se do tohoto prostoru dostávali pomocí speciálního dýchání (rebirthing) a pomocí procesu průchodů porodním kanálem.

Devět měsíců jsme byli v teple, v naprosté tmě a měkké vodě, kde jsme slyšeli tlukot srdce matky, její dech - v prostoru, kde jsme veškerou výživu a kyslík dostávali skrze tělo matky a kde jsme byli v naprosté jednotě se vším kolem nás. Pokud vše probíhalo přirozeně, tak jsme rostli a rostli až nám byl už tento bezpečný prostor těsný a v tu chvíli přijde ten impulz k pohybu – jít vpřed skrze úzký prostor, cítit, že se mohu hýbat a že i prostor mě svými pohyby postrkuje vpřed. Poprvé cítit svou sílu a důvěru v to plazit se vpřed dál, do neznáma. Občas si odpočinout a opět následovat to volání vpřed. Na konci této cesty pak být přivítán do teplých lidských dlaní a odpočívat na těle matky – kde ačkoli již mohu dýchat sám, stále cítím tlukot jejího srdce a slyším její dech.

Bohužel většina z nás dospělých jsme se narodili v době, kdy porody probíhaly v porodnicích podle starých zvyků, kde tento přechod byl poněkud drastický. Místo tepla a něhy nás oslnilo operační světlo, chlad, natažení nožiček, okamžité umytí a často necitlivé zacházení s naším tělem. Kolik miminek také bylo donuceno začít dýchat popleskáním po zadečku. A okamžité oddělení od matky. Šok. Zoufalství a beznaděj. Jak pak můžeme cítit důvěru v Život, že o nás bude postaráno, že svět je přátelským a teplým místem?

První večer skupiny jsem cítila, že spíše očekávám obtížná a bolestivá témata. Když Bhagat začal mluvit a lidé začali sdílet, jako by se mi to potvrzovalo. V celé skupině, kde bylo více než 30 lidí, byl jen jeden člověk narozený doma a to byl Bhagat. Pak jsem šla spát a druhý den ráno jsem se probouzela s naprosto jasně slyšitelnou větou: „Já si to dítě nechám.“ Otevřela jsem oči a byla jsem naplněna údivem, vděkem a štěstím. Celé ráno jsem měla prozářené radostí. Chvíli mi trvalo, než jsem tento prožitek pochopila svou myslí. Moje máma se mnou otěhotněla velmi brzy po narození mé sestry a byla jsem už třetí dítě. Tenkrát asi moje babička přišla za mamkou a chtěla po ní, aby šla na potrat, že je to ostuda - tři děti… Ale máma se rozhodla „si to dítě nechat“ a tím mi dala úžasnou šanci tady být a žít. Díky této mé zkušenosti a pak i zkušenosti ostatních lidí na skupině jsem si uvědomila, že kolem našeho narození nejsou jen obtížné pocity, ale je tam také skryto mnoho pokladů.

Jak se lidé dostávali do procesu, bylo vidět, jak jsou naplno ve svých smyslech, ve svém prožívání. Jak zažívají to, čím jsem také prošla – návratem do stavu dítěte s jeho čistými impulzy a vjemy. Proces převzal kontrolu, vlna se převalila a lidé už nebyli ve své mysli, ale zpět v břiše matky a v porodních cestách.

Během celého procesu se potkávali se svými dávnými prožitky a tak mohli uvolnit strach, bolest a pak si nasytit to, co jim chybělo. Požádat o to, co neměli. Vyléčit si tak svá zranění a nechat odejít své koncepty. Nejsilnější moment byl během průchodu porodními cestami. Najít v sobě impulz k pohybu, projít tímto přechodem, cítit tak svoji sílu a pak být přivítán náručí „ideální“ mámy a táty. Ležet v jejich objetí a přijímat něhu, péči a lásku. Takto posilněni pak začít objevovat své tělo a svět kolem nás.

Na některých „miminkách“ byl vidět veliký rozdíl- jak se po procesu, pohybují, jak jsou ve svém těle a jak vnímají čistě a otevřeně.

Moc bych nám všem přála toto čisté vnímání světa bez filtrů a také abychom nalezli odvahu k tomu nechat se světem neustále překvapovat a být v údivu- tak, jak to umí děti.

Související: