Svoboda nyní
Autor: Bhagat
Často se ve své práci s lidmi potkávám s určitým typem myšlení, kdy daný člověk věří, že: „Já jsem takový, jaký jsem, protože se mi staly určité věci v minulosti.“ Zní nám to úplně normální a vlastně nepochybujeme o tom, co řekl. Všichni zažíváme momenty anebo oblasti života, kdy takto přemýšlíme. Ale tento typ myšlení, které nazýváme myšlení v rámci „příčiny - důsledku,“ nás skutečně může svést z cesty a stát se velikou pastí. Minulost se stala a proto jsem takový, jaký jsem. Nemohu změnit minulost a proto musím být takový, musím mít tyto pocity a problémy, které mám.
Jedna věc je to, co se stalo v minulosti. Druhá věc je to, co se odehrává nyní a to je: jak si své vzpomínky představujeme, jak k nim přistupujeme, jaké závěry z nich vyvozujeme. Je to mé vnitřní prožívání nyní, které rozhoduje o tom, jaký vliv mají mé zkušenosti z minulosti na mne dnes. Problémem není minulost, problémem je mé vnitřní fungování, mé často nevědomé vzorce přemýšlení a cítění.
Nejvíce je to vidět na traumatických situacích, které zažilo mnoho lidí zároveň. Překvapivé zjištění je, že po několika letech část lidí je stále traumatizována a část lidí ne. Takže velikou otázkou je, co dělají tito lidé jinak? Lidé, kteří dokáží zanechat traumatickou situaci v minulosti a žít opět ve zdraví? Lidé co mají resilienci?
První skupinu, kterou jsme nyní měli po tříměsíčním období karantény, byla Resilience (schopnost projít krizi a opět chtít žít naplno). Bylo krásné vidět, co to dalo lidem. Nejdříve jsem viděl, jak veliká byla potřeba kontaktu s lidmi a společného setkání a za druhé, nakolik můžeme ovlivnit a změnit vzorce našeho vnitřního prožívání. Za třetí také, jak mocné jsou vzorce myšlení, které vytvářejí chronicitu. Resilience není vrozená vlastnost, je to něco, co si můžeme vědomě vytvářet.
Obzvláště v takovýchto chvílích jako je karanténa se v nás mohou aktivovat staré kolektivní strachy z období moru, války, pohrom, chudoby. A může nás to velmi ovlivňovat. Ať už tyto strachy přicházejí v podobě obrazů minulých životů anebo kolektivního nevědomí. Toto jsou přesně chvíle, kdy si můžeme naplno uvědomit moc přítomného okamžiku. Minulost nám nic nedělá, minulost už neexistuje, už je pryč. To, co je v nás dnes, jsou naše vzpomínky a náš přístup k nim.
Pokud si toto vše uvědomíme, otevírá se velká brána ke svobodě, odpovědnosti a tvořivosti. Ať tedy žijeme svobodu láskyplným, tvořivým a radostným způsobem.
A jak to můžeme dělat prakticky? Pozoruj své myšlenky, své vnitřní dialogy, obrazy, které si vytváříš o budoucnosti. To vše se neděje tobě, ty je vytváříš. Na místo vnitřního dialogu, který říká, že to špatně dopadne, si můžeš vytvořit vnitřní dialog o tom, že se učíš, jak přistupovat k životním výzvám tvořivým způsobem. Namísto toho, aby sis představoval obrazy hrozivé budoucnosti (např. nyní v pandemii mrtví, hladovějící a trpící lidé), vytvářej si obrazy toho, jak přispíváš k péči o sebe i o ostatní a jak si dáváš pozor. Tak jak Raul Midon zpívá v jedné ze svých písní: „Obavy z budoucnosti, nezmění minulost.“ Vytvářej si pozitivní perspektivu pro svůj život, život, pro který stojí za to něco udělat.
A - medituj. Když medituješ a pozoruješ plynutí tvým myšlenek, aniž bys na ně reagoval, tak se myšlenky postupně zpomalí. Proud žádostivosti a strachů se nakonec zastaví. A přijde ticho. Radostné ticho.
Skupiny zabývající se podobnými tématy.