< zpět

(Sananda)

Láska je velké slovo, které je tak často používáno a přitom, co vlastně toto slovo znamená? Láska rodičů k dětem, láska dětí k rodičům, láska sourozenců, láska partnerská, láska k přírodě, sebeláska… To vše je láska zosobňovaná lidmi či jinými předměty a přitom láska není vázaná na jedinou osobu či věc, je tu - existuje a může k nám přijít kdykoli.

Jako dívka jsem snila o veliké lásce, která bude ztělesněná mužem mých snů. Tento muž mi pak zajistí vše – bezpečí, jistotu, zajištění, sebe-hodnotu a vášeň. Samozřejmě, že mi život začal postupně ukazovat, že toto je jen romantická fantazie. Fantazie, která mě činí závislou na druhém a partnera zatěžuje nereálnými očekáváními. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že láska je větší než jen má osobní přání a potřeby, že přesahuje mé malé „já“ a neustále nás prostupuje a obklopuje a může být přítomná i v obtížných a bolestivých chvílích, ale i v obyčejných každodenních činnostech.

Na této cestě jsem si hlavně uvědomila pocit prázdna uvnitř, pocit nízké sebe-hodnoty, pocit, že mi něco velmi chybí – že nejsem celistvá, že se mnou není něco v pořádku, že se neustále v myšlenkách zabývám sebou a ostatními, srovnáváním, soutěžením a posuzováním. Na skupině Esencí jsem konečně pochopila, proč to tak mám.

Když se člověk narodí, je v kontaktu s Esencí – Esence je to nejcennější, s čím vstupuje do života, Esence je přítomná v nás a při tom nás přesahuje a propojuje s Existencí. Avšak novorozeně si začíná uvědomovat svou vlastní „osobní“ existenci jen postupně, pomalu pomocí interakcí s rodiči. Co rodič dokáže dítěti zazrcadlit – to si dítě uvědomí: „Aha, to jsem já.“ Bohužel většina rodičů není v kontaktu s Esencí a tak dítě ztrácí kontakt s tím, co je pro něj nejcennější. Namísto Esence se člověk začne identifikovat se vznikající osobností – co po něm rodiče chtějí, co může, co nemůže, co nesmí a co musí… Avšak v člověku už je přítomná díra – způsobená ztrátou kontaktu s Esencí - a člověk se pak cítí nedostatečný, neadekvátní, že je s ním něco v nepořádku a všechny ty známé ostatní pocity. Osobnost se to pak snaží získat z vnějšku, kompenzovat to úspěchem, osobní krásou, image, majetkem, znalostmi – vyžaduje od partnera, aby mu dodal, co člověku samotnému chybí.

Veškerá snaha osobnosti avšak ústí v trápení sebe samého – horečnatá činnost, která člověka vyčerpává a přináší jen zklamání. Opět to nebyla ta správná práce, ten správný partner, to správné oblečení – potřebuji něco jiného, nového… A přitom Esence tu pořád je, obklopuje nás a prostupuje námi. Jediné, co je potřeba, je uvolnit se a přestat se snažit. Avšak uvolnění a důvěra je pro osobnost cizí, ba naopak ji úplně děsí. „Když se přestanu snažit – tak přestanu existovat, zaniknu, nepřežiji… Když začnu důvěřovat, tak nebudu nic dělat a zmizím …“ Pro osobnost jako takovou to je pravdivé, ale pro člověka jako takového to je přesně naopak. Teprve když osobnost utichne, může Esence promlouvat skrze nás a naplňovat nás svou barevností, bohatostí a silou.

Je to jako když kapka rosy v sobě zrcadlí celé nebe – kapka rosy nevyvíjí úsilí k tomu, aby zrcadlila hloubku nebe a nebe také nevyvíjí úsilí, aby bylo zrcadleno v kapce rosy. Esence také znamená změnu a pohyb – vůbec to neznamená nic nedělat – ale naopak to znamená být naplno přítomen v tom, kde jsem a co dělám, ať už je to cokoli. To je důvod, proč někteří lidé vyhledávají nebezpečí, tůry ve vysokých horách apod. - v té chvíli nebezpečí musí být naplno přítomni v dané chvíli a tam už není prostor na klábosení osobnosti - v té chvíli je přítomná Esence tj. ticho, klid, radost, hloubka, láska - a člověk není. Je jen to, co vždy bylo a co vždy bude – co je právě teď.

Esenci lze zažít v každém okamžiku – v objetí s milovanou osobou: kde zaniká mé malé já, abychom se společně mohli rozplývat do věčnosti – při tanci: kde zaniká tanečník, který splývá s hudbou a jen tanec zůstává – při zametání podlahy: kde ten, kdo zametá mizí a jen pohyb zůstává – při meditaci: kde meditující mizí a jen meditace zůstává. Tyto záblesky věčnosti a hloubky pak dodávají našemu životu více a více smyslu. Jak příjemné může být znovu a znovu si uvědomovat, že právě v tuto chvíli mám volbu, jestli budu věnovat svoji energii osobnosti a jejím soudům, soutěživosti, úsilí anebo jestli se plně soustředím na to, co dělám a plně se otevřu přítomné chvíli, čímž mohu znovu a znovu vytvářet prostor pro to, aby Esence mohla přijít.

A pak můžeme lásku pozvat do našeho každodenního života. Začneme ji vidět, když ráno vstáváme a připravujeme snídani, když jdeme do práce, když nakupujeme, když pracujeme, uklízíme, vaříme, když odpočíváme. Cítit důvěru v Život, Existenci a tedy i v sebe. A to i ve chvílích, kdy jsme smutní, pláčeme, jsme naštvaní a něco nás bolí. To také patří do života. Bolest přijde a zase odejde, avšak pokud ji potlačujeme, tak s námi zůstává. A tímto procesem postupně osvobozujeme sami sebe.

Uvědomit si, že toto je mé rozhodnutí, má odpovědnost, kam věnuji svoji energii – že nejsem jen objektem toho, co se mi děje, že je na mně, jak se k tomu postavím a jak si dovolím cítit své vlastní pocity. To je osvobozující jak pro nás, tak pro naše vztahy – protože pak již nebudeme vyžadovat od partnerů, dětí, přátel, nebo rodičů, aby nás zachraňovali. Budeme vědět, že jsme součástí něčeho většího, co nás přesahuje, a čemu můžeme důvěřovat. Na této cestě nám všem přeji laskavost k sobě samotnému, neboť staré struktury se budou vracet a opět upadneme do černých myšlenek. Můžeme si ale kdykoli vzpomenout, že to jsou jen výplody mé osobnosti a že to nejsem já – že ve skutečnosti nejsem toto tělo, ani tato mysl. Že jsem jako vlna v oceánu – která si myslí, že je tímto tvarem a touto barvou – ale ve skutečnosti je tvořená vodou oceánu a byla, je a bude neustále součástí oceánu – Esence.

Naše skupiny:

Esence lásky
Esence
Svoboda, důvěra, vedení
Esence vztahu
Síla, vůle, radost a vnitřní klid

Související: